Nejbližší soused naší planety, Mars, rozviřoval lidskou představivost již od dávných dob. Je tedy jen přirozené, že jsme se jej vždy pokoušeli zkoumat tím nejlepším vybavením, které jsme kdy měli k dispozici, od pouhého oka přes dalekohledy až po moderní teleskopy. A když to technologický pokrok konečně dovolil, poslali jsme k němu postupně hned několik sond, které nám přinesly významná data z jeho povrchu.
Zdálo by se logické, že dalším krokem bude vyslání lidské posádky. A je pravdou, že před několika lety probíhaly v médiích zmínky hned o několika takových plánovaných misích, financovaných různými biliionáři. Plánovalo se, že půjde o cestu bez návratu, trvající přibližně dva roky. V několika případech již došlo i k výběru kandidátů na kosmonauty. Nakonec však všechny vyšuměly do ztracena, a žádná z nich se neuskutečnila. Namísto toho se chystá vyslání posádky na Měsíc a začátek budování základny na tomto našem satelitu.
Důvody, které ke zrušení marsovských misí vedly, byly především technické a hlavně etické. Je totiž otázkou, zda skutečně můžeme poslat několik lidí v podstatě na jistou smrt. Nebyla totiž žádná možnost, jak je dostat zpět, tedy pokud se během oněch dvou let neobjeví nějaká mnohem lepší technologie – a v takovém případě by se spíše vyplatilo na ni počkat. Ti, co by byli na rudou planetu vysláni, by na ní i zemřeli.
Hlavním problémem však bylo to, že by zemřeli mnohem dříve, než by se čekalo. V podstatě by zde totiž nebylo jak pěstovat jídlo, o atmosféře ani nemluvě. Jistě, existují filtry, které dovedou absorbovat oxid uhličitý, avšak ani jejich kapacita není neomezená, a na Marsu není kyslík, který by se dal dýchat. To také znamená žádné pěstování rostlin, které běžně používáme k potravě neboť i ty potřebují k životu kyslík. Předpokládá se tak, že astronauti by zemřeli během necelých čtyř měsíců po přistání – a to je mnohem kratší doba, než by byl kdokoliv ochoten přijmout.